Třetí cesta na Kavkaz: Svanetie a její výzvy (21.6. - 6.7. 2013)

Něco o této výpravě
Tři cestovatelé, kteří mají slabost pro hory a spojuje je touha odstřihnout se na pár dní od vymožeností civilizace: ve složení Míra, David a já jsme se na přelomu června a července 2013 vypravili do magické Svanetie, o níž se říká, že je nejkrásnější částí Gruzie. Trasa nebyla dopředu pevně naplánovaná, což nám umožnilo improvizovat na základě podnětů zvenčí. A tato pružnost se nám, myslím, vyplatila.. Následují mé zápisky z cest.
Den první: příjezd

Podle mě je na cestování letadlem něco zhýralého: v jednu chvíli se vzneseš z unaveného pražského letiště a za tři a půl hodiny už přistáváš o stovky kilometrů východněji, kde jsou nápisy vyvedeny nesrozumitelnými klikyháky, lidé tu mají veliké černé oči a ženy chodí zásadně v botách na deseticentimetrovém podpatku. V Tbilisi ve 4:00 ráno nás vítá příjemných 18 °C. Narychlo oprašuji ruštinu, bereme taxík a ten s námi uhání hlava nehlava přes celé město, abychom stihli přímou maršrtutku do Mestie (1 400 mnm), odjíždějící v 5:00. Celou cestu řidič brblá něco o tom, že je to "óčeň" daleko, a když dochází na placení, nechce se s předem domluvenými 30 GEL (lari) spokojit. My však na ceně trváme, a tak mu nezbývá, než vzít penězi za vděk a (s hlasitým nadáváním) odjet.

Na nevzhledném betonovém parkovišti postává pár lidí, ale maršrutka doráží až později - k našemu překvapení již skoro plná. Tři místa se naštěstí ještě najdou, ale batohy cestují na střeše spolu s mnoha dalšími kuriózními zavazadly (namátkou pytel plný barevných hadrů, hifi-věž). Čeká nás 9 hodin trmácení zcela obsazeným vozidlem. Od smrti ukodrcáním nás zachrání pouze přestávka na snídani a posléze i na oběd v místním "motorestu." Jsem nevyspalá a rozbolavělá, ale když se přiblížíme do hor a znovu vidím ty příkré svahy, malebné vísky a zasněžené štíty, pookřeju. V Mestii v central parku panuje klid a příjemný stín, jen několik lidí se nám marně snaží vnutit taxík nebo ubytování. U místní benzínky kupujeme palivo do vařiče a razíme rovnou do hor, nadejít si kus cesty do sedla Guli, které má být naším rozehřívacím výstupem. Po cca třech hodinách u potůčku na fleku, který nazývám "alpskou vyhlídkou," táboříme.

Den druhý: přechod sedla Guli (2954m)

Jak se dalo čekat, po zaslouženém spánku se ze spacáků vyhrabeme až o osmé. Než se nasnídáme a sbalíme, je deset. Doženou nás krávy a tři místní „kovbojové,“ co je předešlého večera zaháněli dolů do údolí. Jeden z nich je usměvavý, nesměle působící mladík a druzí dva takoví zdejší strejdové v zajetých mikinách a holinkách. Krátce poté, co vyrazíme, se s nimi znovu potkáváme ve svahu. Nabízejí nám „stakan vody“ a potutelně se přitom šklebí. Očekávám tedy čaču nebo nějaký jiný místní nářez, ale jsem překvapená, protože z oprýskané konvice nám horalé nalévají skutečně „jen“ pramenitou vodu s výraznou minerální příchutí.

 Zakrátko přichází další nabídka, která se neodmítá – mohu se i spolu s těžkou sumkou svézt kousek cesty na koni. Zocelena z předchozích výprav na Kavkaz se odhodlaně deru do podomácku spíchnutého sedla, jednou rukou držím jeho lem, druhou vzadu přidržuji batoh a jsem v sedmém nebi. Jenom shrbeného koníka je mi líto – koně tady evidentně nechovají pro zábavu, ale pro těžkou práci a přenos nákladů. Projížďka netrvá dlouho, přesto za ni z vděčnosti věnuji strejdovi plechovku Gambáče, kterou jsem předtím vyfasovala v letadle ČSA (a tím se jí elegantně zbavím :-).

Další úsek cesty do posledního puntíku připomíná všechny mé předešlé zážitky z hor: hlava skloněná, kolena se podlamují pod těžkou bagáží a já s hůlkami jako čtvernožec lezu krok sun krok ukrutným travnatým svahem vzhůru. Stezku jsme totiž, jako obvykle, ztratili. Počasí nám přeje – mráčky střídavě zakrývají pálivé slunce. Vytahuji krém s ochranným faktorem 20, přičemž sebevědomě prohlašuji, že ruce a nohy mazat netřeba. Tohoto rozhodnutí budu večer litovat!

Sedlo Guli je oblé, zelené a roztahuje do značné šíře. Po lehkém obědě padá volba na zdolání přilehlého vrcholku (snad Guli?), odkud doufáme konečně spatřit zdejší horolezeckou výzvu – dva charakteristické špičáky severní a jižní Ušby. Leč slavná Ušba zůstává našim zrakům skryta za hradbou bílých oblak. Čekání na rozjasnění nakonec vzdáváme a spouštíme se cestou necestou dolu. Sestup není ani tak náročný terénem, jako spíš délkou. Po čase se mi, navzdory hůlkám, rozklepou stehna. Klesání se zdá být nekonečné. Naprosto nezvládáme dodržet časový plán a do vesnice Mazeri (1600mnm), dorážíme až po osmé. Sotva už pletu nohama a zrovna tak David, který si s sebou hůlky vůbec nevzal.

Kempíme za vesnicí na spaseném travnatém plácku obklopeném voňavými, žlutě rozkvetlými keři a la rododendron, takže to tu vypadá, jak v Průhonickém parku. Řeka Dolora blízko, večeře za tmy. Zalamujeme ve 22h.

Den třetí: první pokus o ledovec Ušba

Ráno plánujeme vyrazit „nalehko“ proti proudu svižné řeky Dolory k ušbínskému ledovci, na němž bychom si rádi vyzkoušeli všechno vybavení, které jsme si přivezli z Čech - mačky, cepíny, lano, sedáky atd. Avšak navzdory budíku poslušně zvonícímu od 7h, se z tábora vypytlíkujeme zase až kolem desáté. Tušíme, že to může ohrozit zdar dnešního výletu. A čekají nás i další problémy.

Hned zkraje nenacházíme most, který je v mapě vyznačen (brodění nepřipadá v úvahu), a tak se s Mírou rozhodujeme zkusit to po levém břehu řeky. Ne tak David. Nenásleduje nás a teprve když už jsme relativně vysoko nad ním, gestikuluje a mává, ať jdeme zpět. To už i ze své pozice vidíme hledaný most – dobrý půlkilák po proudu. Dojít k němu by znamenalo nepříjemné vracení se kamenným polem. Proto pokračujeme s Mírou dál a David jde svou cestou. Doufáme, že se zase potkáme u následujícího mostu a netušíme, jakou jsme právě udělali chybu!

Ačkoliv zprvu na balvanitém břehu nacházíme kamenné mužíky (a dokonce i nápis Украи́на), žádná znatelná stezka naším směrem nevede. Zakrátko se už prodíráme místní bujnou vegetací, která sestává ze střídajících se pásů smrčiny a listnatých vlhkých roklí, proložených kamennými poli. Milovníci divočiny jásají. Vidíme také charakteristické bolševníky, přelézáme padlé kmeny a bojujeme s křovisky. Na konci těchto strastí nás čeká přítok řeky Dolory, který je tak silný, že se nechce nechat přebrodit. Nezbývá, než se vydat proti jeho proudu a zkusit štěstí výše. Přítok je řekou, vytékající z ledovce Ušba a poté se vrhající střemhlav ze skály mocným vodopádem do údolí. Je to úchvatný pohled, nás však především trápí otázka, jak a kde silný proud překonat a napojit se tak na značenou stezku na druhém břehu. Tam nás již očekává David, který se naší bezmocí očividně baví.

Poté, co konečně v jednom místě, kde se řeka dělí na tři ramena, přebrodíme (za cenu namočených kalhot), David na nás sešle svůj spravedlivý hněv. Když nám nejprve vynadá do kreténů, které by měli zavřít do ústavu pro choromyslné, smějeme se, protože jsme něco takového čekali. Jenže když se svým soptěním nechce přestat, už nás to docela štve a zbytek dne tak uplyne v napjaté atmosféře. Na ledovec vzhledem k pokročilé odpolední hodině není pomyšlení, a proto se vracíme zpět do tábora. Domluvíme se, že další den dáme ledovci druhou šanci.

Den čtvrtý: pod Ušbu

Ráno deštivo, mlhavo. Naštěstí máme z předešlého dne vše sbaleno do dvou batohů, a tak vyrážíme již před osmou. Rychle zdoláváme první úsek podél Dolory, tentokrát po slušné cestě po jejím pravém břehu, až k druhému mostu.

Potkáváme pohraničníky, kteří se nás ptají na propustku. Ale ježto se nechystáme atakovat vrchol ani přibližovat hranici s Ruskem, propustku nepotřebujeme. Následuje úsek proti proudu ledovcové řeky až k vodopádům. Tady začíná nejdrsnější část výstupu – pěšinka tu obchází vodopády a škrábe se přímo proti vrstevnici. Naštěstí se v mezidobí protrhají mraky a vyčasí se. Střídáme batohy i hůlky podle principu: „kdo nese batoh, má nárok na hůlky.“

Konečně staneme na plošině nad vodopády. Otevírá se tu pohled na plato a prstenec hor kolem. Ušbu zatím, jako obvykle, halí mraky. Konec červenobíle značené cesty představuje veliký balvan, na němž je připevněna kovová destička s citátem jakéhosi ruského poeta. Také je tu k vidění výstavka historických cepínů, „erární“ ledovcový šroub a kotvy.

Čelo ledovce (2 700 mnm) se nachází ještě pěkných pár minut chůze plochým údolím řídce porostlým zakrslými stromy. Zajímavý, ale nikoliv nečekaný, jev – oproti stavu zanesenému v mapě ledovec o dobrý půlkilometr ustoupil. Musím přiznat, že pohled na jeho čelo je pro nás zklamáním. Více než majestátní blok zmrzlé vody totiž připomíná obyčejné suťovisko. Kameny jej docela zakrývají. Na zkoušení zajištěné chůze po ledu můžeme zapomenout. Dál pokračujeme tak, že doslova přeskakujeme z kamene na kámen. Asi po jednom kilometru nesmírně namáhavého postupu to otáčíme. Satisfakcí jsou pro nás čarokrásné výhledy na ledové masy visící z okolních svahů, jakož i na oba zuby Ušby, které se konečně uráčily odhalit, abychom se mohli dosytnosti pokochat pohledem. Před zahájením klesání ještě kluci stihnou nahlédnout přes kraj skály, odkud se dolů vrhá hlavní vodopád, a pak už jen návrat.

K večeři je třeba poznamenat, že jsem se naučila zapalovat náš benzínový vařič metodou pokus-omyl. Abych si byla jistá, že plamen vzejde, pootočila jsem ventil o něco víc, než zdrávo. Následovala vatra, jak na čarodějnice. Bohužel se do ní maličko připletly i moje vlasy - bylo to trochu jako z té písničky „Měla vlasy samou loknu.“ Mně zbyly oči pro pláč a kluci? Chechtali se jak pominutí, hyeny.

Den pátý: rest day v Mestii

Žádný spěch. Ráno svítí sluníčko – v klidu sbalíme všechny krámy a poté pohodlnou širokou cestou pomalu sklesáme na hlavní silnici. Na křižovatce stojí autobusová zastávka, kde shazujeme bágly a doufáme, že stopnem někoho, kdo nás lacino hodí do 18km vzdálené Mestie. Ani ne za 5 min přijíždí červená maršrutka. Mávneme a ejhle – 3 místa se ve vozidle plném gruzínských teenagerů ještě najdou. Obrovské plus je, že se vezeme zadara (všude jsme byli varováni, jak je tu přeprava drahá), mínus zase spočívá v tom, že nás řidič vysadí již 2km před cílem navzdory faktu, že maršrutka jede až do Mestie a dokonce nás zakrátko míjí. Řidič na nás při tom laškovně zatroubí. Divíme se, ale stejně jsme rádi, že jsme ušetřili. Za úporného vedra dotáhneme kletry až do města. V central parku zmoženě klesneme na lavičky. Ani se nestačíme rozkoukat a už slyšíme povědomé „čau, vy vypadáte na Čechy!“ Nad námi dva urostlí kluci, podle výbavy evidentně lezci. Jeden z nich se jmenuje Víťa a rozšafně nás uvede do kontextu jejich výpravy. Prý jsou tu celkem 4 horolezci z Jablonecka, co se v průběhu 3 týdnů ve Svanetii neúspěšně pokusili o 3 vrcholy: Ušbu, Tetnuldi a Lajlu. První dva pokusy zmařilo počasí, třetí zase nemoc. Právě kvůli angíně se druhý z lezců – Vojta – omluvil a odebral se na noclehárnu.

Zato Víťa se nás ujal a postupně nám ukázal nejen vynikající bufet, kde čepují místní pivo Kazbegi za 2 lari a pečou kupdari (chleba plněný masem) za 3 lari, ale i levný a příjemný guesthouse. To se ví, že jsme v obou podnicích nakonec skončili. Mezitím se k nám přidali i Víťovi kumpáni Radim s Tomášem a my jsme od nich získali mnoho cenných informací. Především dva náměty na treky – pod Tetnuldi a k Lajle, dominantě vedlejšího, jižního hřebenu.

David svých X piv (nebyl si posléze schopen vzpomenout, kolik jich měl) zrovna neustál, v půli večera se prostě zvedl ze stolu a beze slov zmizel. Ráno jsme ho našli spokojeně spícího ve vedlejším pokoji v našem guesthousu.

Den šestý

Další den nás budík nekompromisně budí už v šest hodin. Na několik následujících dní je příznivá předpověď počasí, a tak se na doporučení Jablonečáků chceme pokusit o vrchol Tetnuldi (4 858m).

Předsevzetí vyrazit v sedm hodin se nám nedaří 

splnit pouze o půl hodiny (což vzhledem k Davidovu stavu považujeme za úspěch). Správce guest housu je velmi ochotný a jde nás vyprovodit až k odbočce na vesničku Žabeši. Při loučení nám klade na srdce, ať hlavně neztratíme značku. Jenže varování málo platné. Cesta razí úbočím kopce plynule vzhůru až do chvíle, kdy vyústí do pozoruhodného komplexu rozpadajících se staveb. Vypadá jako ruina jakéhosi výstředního sídla nad městem, s výhledem na mestijské letiště a s vlastním heliportem. Chvíli si místo zvědavě prohlížíme, zatímco nám pomalu a jistě dochází, že dál cesta nevede. Značku nikdo z nás nevidí. Po trpkých zkušenostech předešlých dní raději obracíme a vracíme se hledat značku níže. To se naštěstí brzy podaří, zahýbáme prudce nahoru a drápeme se nějaký čas do velmi strmého kopce. Při tom se občas naskytne pohled na impozantní Ušbu. Následuje pohodový úsek po rovinatých loukách, když vtom se pod námi otevírá dlouhé široké údolí poseté vesničkami, z nichž ta poslední je Žabeši, kam máme namířeno. Plechové střechy domků poslepovaných z kamení, suti a betonu odrážejí palčivé polední slunce a světélkují jako flitry. Mezi nimi vykukují charakteristické špice svanských obranných věží.

Při sestupu spasenými svahy nás ubíjí panující vedro.Kolem dvanácté konečně kotvíme v osadě, jíž mylně považujeme za Žabeši (přání otcem myšlenky). Ptáme se po nějakém místním obchůdku, v němž bychom mohli koupit něco chlazeného k pití (preference v naší skupině se značně různí). Na místo marketu nás však čeká pozvání na oběd k místním a také zjištění, že do Žabeši je to ještě kus chůze. Místní nás zavedou do kuriózně zařízené světnice, kde vedle poctivého dřevěného stolu, proseděných gaučů a kamen stojí moderní lednice s mrazákem a v rohu obligátní televizor. Jsme poctěni domácím chlebem a sýrem, rajčaty s okurkou, borůvkovým džemem, chalvou, osvěžující pramenitou vodou – a ovšem také zdejší pálenkou, a to rovnou několika druhy. Vedle čači je to jablkovce a ještě jeden mně neznámý šnaps.  Nechceme se nechat zahanbit, tak Míra vytahuje naše zásoby slivovice. Mezitím se u našeho stolu sejdou celkem čtyři Gruzínci. Ohromují mě, jak zvládají plynně hovořit třemi jazyky – vedle gruzínštiny ještě svansky a rusky. Snažíme se s hostiteli

dorozumět naší chatrnou ruštinou, seč to jde, avšak názory na aktuální politickou situaci si takto dokážeme vyměnit jen v hrubých obrysech :-o). Je nám nabídnuta ještě vynikající káva, kterou sympatická paní domácí umele přímo před námi a kvůli vaření vody dokonce rozdělá oheň v kamnech. Je to nejlepší turek, jakého jsem kdy ochutnala.

Jenže čas kvapí a nás čeká ještě nějakých 1000m převýšení. Vyrážíme vstříc malému peklu, o němž zatím nemáme potuchy. Zprvu se držíme značené stezky, ale jak to tak bývá, značka se brzy vypaří. Dál jdeme intuitivně. Naše intuice nás však stáčí příliš doleva, a tak brzy zapadneme v roklinách kolem potůčků, stékajících do údolí. Po několika hodinách bloudění a stoupání s těžkými batohy do prudkého svahu se vynoříme pod hřebenem totálně porostlým rozkvetlými rododendrony. Míra se znaveně sesune mezi keře, přičemž na jejich adresu poznamená „zk**** sad.“ Naštěstí po hřebínku vede zpevněná cesta, po níž to z posledních sil dotáhenme až k domnělé odbočce pod Tetnuldi. Stavíme stan uprostřed pastviny, nějakých 2 500 mnm. V zapadajícím slunci za horizontem svítí zasněžená špička Tetnuldi, pod námi prstenec hor již tonoucích ve stínu. Slovy nepopsatelná nádhera.

Den sedmý – do base campu.

Ráno nás zdrží poučná roztržka. David na mapou vehementně tvrdí, že hledaná odbočka pod Tetnuldi se ze zpěvněné cesty odpojuje mnohem výš, než se zrovna nacházíme. Já jsem naproti tomu přesvědčená, že už dál stoupat nemáme. Protože David od svého úmyslu vést nás nahoru neustoupí, alespoň se s ním vsadím o večeři v Tbilisi.

Výsledek? Po mnoha zbytečně nastoupaných metrech konečně spatříme hledanou stezku – vine se po kopcích hluboko pod námi. I Davidovi už je jasné, že se spletl. Já mám tak sice večeři v kapse, ale ztracenou hodinu času nám nikdo nevrátí. Na správnou stezku se tentokrát spouštíme šikmo loukou, abychom si cestu trochu zkrátili. Po stezce pokračujeme až k rozměrnému suťovisku, nad nímž se hrozivě vypínají zubatá skaliska Tetnuldi. Mezi skalisky leží sněhové splazy. Jen díky fotoprůvodci, který jsme dostali od Jablonečáků, nacházíme sněhový pás, v němž začíná nástup do basu. Přístupová cesta, jakož i samotná hora, ve mně budí obrovský respekt.

Zhned zkraje potkáme 2 Ukrajince a posléze 5 Čechů, kteří mají vrchol již za sebou. Ani se nedivím – počasí totiž výstupům již několik dní přeje a horolezecké vybavení skupiny se s tím naším nedá srovnávat.  Češi nám sdělují, že při sestupu z vrcholu musíme počítat s rozbředlým sněhem a nejlépe prý je vyrazit už ve dvě ráno.

Dál stoupáme v mačkách a s cepínem. Krok sun krok. Sledujeme vyšlapané stopy ve sněhu, které nás dovedou do prvního sedýlka. Odtud o 90° doleva a sněhem po stopách opět strmě vzhůru. Nohy se místy nepříjemně boří do sněhu, který je pod palbou odpoledního slunce slušně rozbředlý. Najednou vyšlapaná cesta končí u paty skalisek a my nevíme, jak dál. Cesta přes skály vypadá na regulérní lezecký terén, do něhož se nám s těžkými batohy vůbec nechce. Nakonec ale nemáme na vybranou. Lezecký úsek je naštěstí lehčí, než jsme čekali, a podle kamenných mužíků poznáváme, že jdeme dobře. Dostat se do base campu je potom již jen otázkou minut. Po cestě plníme všechny lahve tající vodou stékající po skalách po našem levoboku. V campu nacházíme dvě pěkná rovná stanoviště obklopená hradbou z vyskládaných kamenů. Obě jsou pokrytá udusaným sněhem. V campu, který leží na kraji rozlehlého ledovce, stanujeme tuto noc sami.

Teplota v této nadmořské výšce rychle klesá a tak zbytek odpoledne prozevlujeme, Od 20h se, s vyhlídkou na brzké vstávání, pokoušíme o spánek. Budíka máme nastaveného na 2:00…

Den osmý – Tetnuldi

Když se budík poprvé ozve, ospale jej zaklapnu a

vleže vyčkávám, až za 5min bude zvonit znovu. To se ještě dvakrát opakuje. Ve stanu zatím žádná známka života. Jenže pomyšlení na náročný výstup, který máme před sebou, mi už nedá spát. Ve 2:15 otevírám stan a zjišťuji, že nebe je posypané hvězdami a měsíc působivě osvětluje celé ledovcové plato. Snídáme chleba s arašídovým máslem. Na čaj kašleme. Do Davidova batohu skládáme náhradní kusy oblečení,  2 lahve s celkem asi dvěma litry vody, opalovací krém, foťák aj. Na sebe věšíme sedáky, prsáky, karabiny, repky na prusík a na boty nasazujeme mačky. Vážeme se na lano, zapínáme čelovky a někdy mezi 3:30 a 3:45 vyrážíme. Míra vepředu, David s batohem uprostřed. Po zmrzlém sněhu se pochoduje snadno, neboříme se a sledujeme vyšlapanou stopu. Stopa je naším spolehlivým vodítkem, takže ani nemusíme nahlížet do nákresů a map, které máme sebou. Měsíc dává hodně světla, podmínky se zdají být ideální, přesto postupujeme vpřed jen pomalu.

Brzy začíná svítat. Náš úsek cesty se zatím schovává ve stínu, ale vrcholky okolních hor již září v ranním slunci. Ze zasněženého sedla ve výšce asi 4 300 mnm (na nákresu je zde zaznačen C 3), se naskýtá famózní pohled na scenérii ozářených vrcholů, jimž kraluje oblý vrchol Elbrusu. Nepopsatelná nádhera.

Nemůžeme si však dovolit otálet, proto valíme dál. Naše cesta zahýbá ostře doleva a dál postupuje přímo po hřbetu, který nás má postupně dovést až na samý vrchol.  Na hřbetu se povalují nebezpečné převěje a sníh místy přechází ve skaliska, které je třeba přelézt. Nalevo i napravo od našich kroků padá dolů ošklivě strmý sráz. Jdeme čím dál pomaleji. V poslední třetině výstupu se vykašleme na lano a jdeme každý sólo, pouze s těžkým turistickým cepínem, který jediný nás dělí od případného smrtelného sjezdu po srázu dolů (Míra si to ostatně při sestupu vyzkouší na vlastní kůži).

Při jednom zbrklém pohybu, když chci od Davida převzít štafetu nošení batohu, mi z otevřené kapsy bundy nešťastně vypadne Mírům digitální foťák. Pak už jen bezmocně sledujeme, jak se kvapem kutálí dolů. Tím bohužel přicházíme o většinu fotodokumentace L

Zbývá ještě asi 150 výškových metrů do cíle, když Míra najednou ztrácí rychlost. Záhy nám sdělí, že se mu motá hlava a že to dál raději nebude riskovat. Vzhledem ke slunečnému počasí se rozhodneme pokračovat dál jen v sestavě já-David. Míra na nás počká.

Jenže zdolání vrcholu nám zabere ještě celou další hodinu.

Pohyb v této nadmořské výšce nám dělá značné problémy. Poslední úsek je velmi prudký, takže cepín tu používáme nepřetržitě. Přibližně po každých deseti krocích si dopřávám krátkou pauzu. Dvě nenápadné, leč nebezpečné trhliny překračuji jen díky vidině cíle, který je již nadosah. Přeci to tady neotočím!

Po 10h konečně staneme na vrcholu. Vrcholovou partii tvoří zasněžená rovinka o velikosti cca 3 x 6 m. K jejím okrajům se neodvažujeme, zčásti jde o převěje. Výhled nám v mezidobí v poloviny zakryla kupovitá oblačnost, v níž mimo jiné zmizel Elbrus i Ušba. Jaká škoda. Víme, že jsme trochu na štíru s časem, takže zvládneme jen pár vrcholových fotek, rychlou svačinu a obracíme k sestupu. Vrásky nám začíná dělat černá hradba mraků, kterou vítr žene naším směrem a vzdálený zvuk hřmění. Sestup jde ještě pomaluji než výstup. Slunce již stačilo roztavit sníh na kaši, přesně, jak nás předešlého dne varovali čeští horolezci. Místy klesáme čelem ke svahu, cepín neustále zaseknutý (pokud to vůbec jde). Cestou dolů nabíráme prochladlého a hladového Míru, neboť jsme dobu, po kterou na nás měl čekat, ostudně podcenili.

Počasí se čím dál víc kazí – co chvíli nás spolkne mrak, z nějž se sypou kroupy. Je ve mně malá dušička. Těžké boty nacucané vodou v rozbředlém sněhu vůbec nedrží. Přála bych si být už dole, ale jiný způsob jak se tam dostat, než opatrně klást nohu za nohou nenáviděného sněhu, není.

Až kolem 15h se dostáváme na zasněženou pláň pod C3.
Cítím se slabá jako kotě, takže pokračujeme ještě pomaleji. I David má dost. Pouze Míra si vede dobře, v zasněženém terénu se pohybuje jistě a najde dokonce ještě i energii na blbiny.

Do BC dorážíme po dvanácti hodinách chůze, tj. asi o půl čtvrté. Počasí je tak mizerné, že zbytek dne strávíme uvnitř stanu tak, jak jsme: zpocení, unavení, ale spokojení.

Den devátý: návrat do Mestie

Budíme se brzy, ale v teple spacáků čekáme, až slunce rozmrazí naše ztuhlé boty a stan. Z tábora se vykopeme až po desáté. Sestup k suťovisku u paty hory jde překvapivě rychle. Potom známou cestou po vrstevnici až k místu, kde jsme předtím skryli pod kameny krámy, které jsme při výstupu mohli postrádat. Jenže běda nám! Moje a Mírova taška přitáhla v mezidobí nevítanou pozornost. Zloději si mezi našema věcma si vybrali a odnesli vše, co jim přišlo zajímavé: primárně jídlo, ale také Mírovy kalhoty, hrnek a kinofilmy v plastových krabičkách, které jsem měla nakoupené do zásoby. Nejsmutnější ztrátou byl jediný kinofilm, který byl již vyfocený. Tím pádem jsme v krátké době přišli o všechny fotky z první části pobytu L

Poslední úsek znamená 6 kilometrů mírného klesání po místní „silnici“ (měla dokonce i patníky), která se má někdy v daleké budoucnosti stát spojnicí s plánovaným skiareálem. Poté, co jsme sestoupali o dobrých 1800 m se ocitáme se v sedle na hlavním tahu mezi Ušguli a Mestií. Nezbývá nám již mnoho sil. Máme na výběr dvě možnosti – buď zkusit stopovat nebo si hledat místo k přenocování. Po čtvrt hodině čekání, kdy jsme na silnici nezaznamenali jediný pohyb, vypadá první varianta málo pravděpodobně. Avšak po dalších pěti minutách jsme přeci jen zaslechneme zvuk blížícího se vozidla. A hned celý konvoj terénních aut, svážících izraelské turisty zpět do střediska. Mávnu na prvního řidiče a hned se na nás usměje štěstí. Každý z nás se i s batohem pohodlně vejde do jednoho z aut. A ještě jsme se vezeme zadarmo (díky libovůli izraelského průvodce).

V Mestii naše první kroky vedou do osvědčeného guesthousu (platíme za noc každý pouze 15GEL) a hned další kroky do neméně osvědčeného stánku s kupdari a pivem. Vrhneme se na jídlo jako smyslů zbavení.

Den desátý: takzvaný restday

Naše těla nám signalizují, že bychom si měli dát pohov. Na druhou stranu nechceme promarnit možná poslední den krásného počasí.

Proto naplánujeme odlehčený výlet na přilehlý vrchol Zurugdi (2348m), odkud chceme sjet dolů lanovkou. Po bohaté snídani, skládající se z 90% z místní nepřekonatelné zeleniny, se k odchodu odhodláváme tak dlouho, až přijde poledne. V tom největším vedru vyrážíme, posléze všemožně bloudíme a k cíli se doplazíme úplně hotoví až těsně před šestou. Máme kliku, jelikož lanovka právě v šest končí. V baru na horní stanici si dopříváme pivko a kocháme s famózními výhledy. Lanovka nás sveze zhruba do půli cesty (ze shora dolů se jezdí zadarmo), dál musíme po svých. Přicházíme až kolem osmé. Na večeři tentokrát zajdeme do vyhlášeného Lajla baru na náměstí (které připomíná něco mezi fungl novým alpským centrem a městem duchů). Lilkový salátek jako předkrm, poté grilované vepřové maso s brambory (tzv. ojakhuri). Delikatesa.

Den jedenáctý: opravdový restday

Celý den kompletně proflákáme v Mestii. Příjemná změna.

Den dvanáctý: jezera Koruldi alias ledovec Chaladi

Avizovaná změna počasí bohužel nakonec dorazila. Od rána je venku jak v prádelně. V údolí ještě panuje jakás takás viditelnost, ale o něco výš již všecičko tone v mlze.

Zkoušíme najít značenou cestu k jezerům Koruldi, ale nejsme v tom úspěšní. Já už nemám chuť ani sílu experimentovat s odhadováním správného směru, tak se od kluků odpojuji a razím na opačnou stranu, k ledovci Chaladi, jehož čelo se nachází asi v 1800 m a z Mestie vydá na 15km dobře značený a podrobně popsaný výlet. Cestou potkávám spoustu turistů, pohraničníky i místňáky, přičemž se od jednoho z nich nechám autem „přiblížit.“ O mé trase by se dalo říct, že je doslova přelidněná, ale pro mě to znamená v šeredném počasí příjemné rozptýlení. Tady v Gruzii se snadno dávají neznámí lidé spolu do řeči.

Když se večer setkávám s klukama, rozhodneme se na druhý den zvednout kotvy.

Den třináctý: Tbilisi

Naše putování gruzínskými horami je u konce. Čeká nás poslední den, který strávíme touláním po památkách a ochutnáváním specialit v hlavním městě. A poté domů.