pondělí 2. května 2016

Nepál 2016: Trek kolem Dhaulagiri

Už chápu, proč se všichni do Nepálu vracejí. Tato pohádková země mezi Indií a Tibetem má totiž vše, po čem cestovatel z Evropy prahne – překrásné hory, vřelé obyvatelstvo, mix buddhistické a hinduistické kultury, skvělé jídlo a směšně nízké ceny. Není divu, že v den návratu do domoviny, když se pohled na osmitisícové štíty se stal šest dní starou vzpomínkou, se nám Nepál opouštět nechtělo. Byli jsme odpočatí a cítili se ready pro další akci. Himaláj se jen tak neomrzí.
Trek kolem Dhaulagiri jsme se sice rozhodli uskutečnit v období, kdy se údolí dusí v prachu, odměnou však byly liduprázdné partie ve vyšších polohách. Zažili jsme všechno, co jsme od treku čekali a ještě něco navíc – kus objektivního nebezpečí, nejistotu dosažení cíle, strach, nutnost spoléhat se sami na sebe v neznámém terénu, ale i pořádnou porci romantiky, kdy jsme se ocitli několik dní odtržení od civilizace, sami mezi nejvyššími vrcholy světa...

PRVNÍ DNY V NEPÁLU
Z Prahy jsme vyrazili v sobotu 26. března 2016 ve složení já, Míra, Lucka a Milan. Cestou jsme si odskočili na pár hodin do Dubaje a pak už přímým letem do Kathmandu. Vyřizování formalit, ubytování i dopravu jsme si zajišťovali svépomocí, na základě doporučení našich kamarádů a rad od místních. S pomocí agentury bychom sice ušetřili čas, ale my měli naštěstí času nazbyt. Čtyři týdny dovolené nám umožnily luxus prozkoumávat zemi pomalu a způsobem pokus-omyl. Mezi vzdálenějšími místy jsme se přesouvali autobusem nebo taxíkem, na treku jsme si všechno nesli na zádech. 
Do Pokhary, druhého největšího města v Nepálu, jsme přejeli 3. den pobytu, a zůstali o den navíc, protože všichni jsme se tu před trekem chtěli dovybavit péřovými popř. goretexovými bundami a spacáky. Za zboží, kvalitou srovnatelné s předními outdoorovými značkami, si tu řeknou zhruba čtvrtinu evropské ceny. 5. den jsme se nablížili nejprve do městečka Beni a odtud do vesnice Darbang, kde jsme na sebe konečně hodili batohy a zahájili trek.

DARBANG  – DHARAPANI (1562m)
Ačkoliv v současné době lze místním autobusem dojet až za vesnici Sibang, shodli jsme, že z Darbangu půjdeme pěšky. Nikomu z nás už se nechtělo dál se tísnit na sedačkách nepálských rozměrů (= o třetinu méně než v Evropě) a také jsme už byli natěšení na pořádnou túru. V Darbangu nás odchytili vojáci a zapsali si naše pasy. O povolení TIMS a ACAP, které jsme vyřídili v Kathamandu, se na tomto treku nikdo nezajímal. Potom jsme zašli na rychlý oběd do zřejmě jediné restaurace, kde něco nabízeli, v hotelu „Himaláj.“ A v odpoledních hodinách, za mírného deště, vyrazili do 2,5h vzdáleného Dharapani, které bylo naším dnešním cílem. Tento úsek vedl ještě po silnici (=široké prašné cestě) po pravém břehu hnědé řeky. Poprvé jsme zkusili, jaké je to stoupat do svahu s 20kg na zádech. Hůlky jsem zatím neprozřetelně nechala zabalené v batohu, a tak mi přišlo stoupání po silnici jako výstup na Everest. 
Dharapani je malebná vesnička skládající se z kamenných domků posazených do svahu nad údolím. Po našem příchodu se kolem seběhly děti volající na nás „gumi svít.“ Mimo to si nás nikdo nevšímal. Prošli jsme kolem několika cedulí na němých hotelech až k poslední s nápisem „Nisha.“ Tam jsme požádali o přístřeší. Ubytovali nás v prosté hliněné chýši a k večeři nám připravili náš první nefalšovaný dal bhat (čočku s rýží, nepálské národní jídlo). Tak jsme byli konečně zasvěceni. 

DHARAPANI – MURI (1850m) - 6.den v Nepálu
Ještě za tmy jsem slyšela paní domácí, jak přišla do kuchyně, následovali kohouti a nakonec nám v 6:00 zazvonil budík. Vyšla jsem před chýši a přivítalo mě panorama sedmitisícovek ozářených vycházejícím sluncem. Moje srdce poskočilo radostí. K snídani jsme dostali výborné placky čapátí s vaječnou omeletou a před osmou už byli zase na cestě. Silnice se vlnila v kopcích mezi vesničkami a rýžovými poli a před námi se stále vypínaly ty božské sedmitisícovky. Za vesnicí Takum nás dohnal zpocený chlapík, že prý musí vidět naše pasy. Nějak jsme si kontrolní stanice předtím nevšimli. Kousek před obcí Phaliyagaonem jsme narazili na bagr a také na dosavadní konec silnice. Vypadalo to, že dál se nedostaneme a bude potřeba se vrátit o několik zatáček výš k malé pěšince. Ale bagrista nám dal pokyn, ať počkáme stranou, a lžicí vyrýpnul v okraji jakýsi vstup, kterým se dalo natraverzovat do svahu a napojit se o něco dál na chodník. Z toho jsme byli pěkně vedle. 
Za Phaliyagaonem jsme trochu zakufrovali, ale místňák, který snad jako první v horách uměl slušně anglicky, nám ukázal správný směr. Také nám prozradil, že místní se připravují na nepálský nový rok, který nastane za několik dní. Bude to už rok 2073. 

Vzali jsme to po odlehlejším mostku, než jsme měli v plánu, čímž jsme ztratili cca hodinku času. Potom jsme po vrstevnici obkroužili masiv, za nímž už se nacházela vesnice Muri (místní jí tu však říkali spíše Mudi). Vzhledem k časové ztrátě jsme vzdali ambice na další postup a domluvili si ubytování přímo uprostřed zástavby, na dvorku s kuřaty. Přes dvorek procházela hlavní třída – tj. úzký kamenný chodník - z jedné strany žili domácí, z druhé jej ohraničovala malá chýše se dvěma postelemi. Toto ubytování bylo teprve pořádným kulturním zážitkem. Dokud se později odpoledne neobjevil pán od domu, anglicky jsme si tu s nikým neřekli ani „hello.“ A to se na nás přišly podívat snad všechny děti z okolí. Říkala jsem si, co se asi v té škole na kraji obce učí. Po skvělém dal bhatu jsme se pustili do hraní kostek, když vtom se objevil ve dveřích pan domácí s celou rodinou a začal nám lámaně sdělovat něco ve smyslu, že tu s námi budou spát jeho bratři (říkal brothers a ukazoval na zem). Znejistěli jsme. Pak se začaly dít věci. My čtyři běloši jsme stáli vyděšeně v koutku a sledovali, jak Nepálci hýbají postelemi a nosí na zem  rohože a matrace. Naštěstí se ukázalo, že bratry myslel naše kluky, kteří měli spát na zemi, zatímco sisters (tedy já s Luckou) jsme dostaly přiděleny postele. Takže bylo vyřešeno :-). 

MURI – BOGHARA (2080m)
Pochopila jsem, proč předpokládané denní úseky představují na mapě tak krátkou vzdálenost. Ťapá se totiž pořád nahoru, dolu, nahoru, dolu a to celé dokola. Přes den panuje docela vedro a zátěž na zádech tempu  rozhodně nepřidá.
V první části dne jsme úspěšně trefili správnou sestupovou cestu k mostu, která tolika výpravám před námi zavařila (velký dík klukům, kteří se večer předtím vydali na průzkum). Úsek je orientačně zrádný, protože hned za školou vede chodník doleva nahoru, zatímco správný směr je doprava dolu (a dál kozími stezkami po nevýrazném hřebínku). Před mostem po levé straně se u řeky nachází senzační místo k táboření, což jsme ale dříve samozřejmě nemohli vědět. Za mostem pak chodník stoupá strmě vzhůru, aby se za horizontem spustil zase střemhlav dolu do vedlejšího údolí. Pak chvíli podél řeky do Naury a podle zažitého vzorce nahoru-dolu až do Boghary. Na poslední křižovatce jsem udělala hloupé rozhodnutí vydat se nahoru do vesnice, čímž jsme zbytečně nastoupali asi 150 výškových metrů. Lodge pochopitelně ležely skoro u řeky. Alespoň jsme měli šanci vidět zblízka jednu z nejpůvabnějších osad v údolí.

Pár baráčků a škola vyskládané do příkrého svahu a všude kolem rýžová políčka (zjistili jsme, že takové políčko je možné založit i poměrně nepravděpodobných místech vysoko nad řekou bez snadného přístupu). K ubytování nás dovedla milá dívčina, která uměla pár slov anglicky, a jen tak v trepkách s nůší na zádech skákala svahem dolu jako kamzík. My za ní jako sloni. U guest housu jsme narazili na žlutý stan, který obývaly dvě Francouzsky (první běloši na treku!). Měly s sebou suitu sedmi nosičů a průvodce a právě se vraceli z Italského kempu s nepříliš povzbudivými zprávami. French Pass prý nejde projít, protože tam leží půl metru sněhu. A v Hidden Valley dokonce po prsa. Na náladě nám to nepřidalo. Ale chtěli jsme se přesvědčit o situaci na vlastní oči a pokusit se dojít, kam až to pustí. 

BOGHARA – DOVAN (2 520 m)
Deštivé počasí po ránu jako by nás od dalšího postupu zrazovalo. Vstávali jsme neochotně. Pak jsme ale posnídali vynikající chowmein (vegetariánské nudle - po dvou vaječných snídaních vítaná změna) a přecijen vyrazili na další úsek. Hned zkraje stoupala stezka prudce nahoru, do skalnatého srázu vysoko nad řekou, který zespodu vyhlížel místy skoro kolmě. Naštěstí byly chodníky v této části hor skvěle udržovány – jednalo se o jediné přístupové cesty k obydlím. Následoval jak jinak než sestup zpět k řece. Zde již začínala subtropická džungle, o níž píší všichni cestovatelé. V tomto ročním období se ale od předešlých partií tolik nelišila – jen malinko hustší vegetací a vyšším výskytem pijavic.  Počasí se vybralo (odpoledne 16°C) a postup nebyl tak obtížný jako včera. Zleva  do údolí stékalo množství potoků, z nichž se dala nabrat voda. Párkrát jsme museli setřást pijavici z bot. Po cestě jsme potkali vrásčitého chlapíka s puškou, který nás kupodivu ke zdolání sedla povzbudil (dokonce anglicky). A tak jsme pokračovali dál, dokud jsme nenarazili na dalšího bělocha v protisměru. Míra, který šel vpředu, s ním prohodil několik úvodních vět anglicky, načež se chlapík zeptal „where are you from?“ Když uslyšel Czech Republic, zazubil se „Já jsem si to myslel.“ Takže krajan!
Prý došel až do Italian BC, kde se ale (nečekaně) ocitl úplně sám a další postup mu vzhledem ke špatnému počasí přišel příliš riskantní. Tak snědl většinu zásob a otočil to. Ale dozvěděli jsme se potěšující novinku, že den cesty před námi jde ještě pár Francouzů, kteří se určitě chtějí o sedlo pokusit. Jak jsme tak klábosili, začal být náš krajan poněkud nalomený. Prý jestli tomu nedat ještě jeden pokus. A protože v pěti by se nám zasněžené sedlo prošlapávalo lépe, prozradili jsme mu, že máme ssebou nadbytek jídla, o který se rádi rozdělíme. Tím jsme krajanovi rozhodování zjevně ztížili. V zoufalství nerozhodnosti se rozhodl pro hod korunou (nepálskou). A ta zavelela ústup. Co naplat. Takže jsme se rozloučili a trošičku smutní (v pěti mohla být zábava) šlapali dál. 
V Dovanu nás přivítal zvuk rádia, ženy pletoucí rohože, a muži pokuřující vsedě na zápraží. Jeden z mužů nás zavedl do dřevěné novostavby, kde se na zdi sušilo neuvěřitelné množství konopí (=místní plevel). Sotva jsme si stačili zout boty a už se otevírají dveře. A v nich stojí pátý člen naší expedice: Honza. Když jsme se později dozvěděli jeho životní krédo: „Life begins at the end of your comfort zone,“ pochopili jsme, proč jsme si od začátku tak rozuměli. 

DOVAN – ITALIAN BC (3 660m)
V šest hodin jsme se probudili do krásného jitra. Snídaně byla připravená na sedmou - přesně, jak jsme se domluvili. Skvělý timing. Za toto poslední ubytování na trase jsme zaplatili zatím rekordních 7000 NPR (cca 400Kč/os), ale nutno dodat, že v ceně byla opět započítána piva – asi jediný artikl v celém Nepálu dražší než u nás.
Vyrazili jsme nejprve prudce dolu k řece, přes ocelový most a po druhém břehu proti proudu řeky vzhůru. Cestička i tento den procházela džunglí a zprvu se chovala typicky: nahoru – dolu. Čas od času však nad stromy už vykoukly zasněžené hřebeny, takže sníh nahoře v sedle zřejmě opravdu nebyl jen planou pověstí. Po cca 3h jsme došli k útulnému tábořišti Sallagari, kde jsme dali obědovou pauzu. Nechali jsme Honzovi okoštovat něco z našich nepřeberných zásob proviantu (namátkou ořechovou směs, kustovnici, maďarskou klobásu). To se později ukázalo jako chyba. Nestačilo, že už s Milanem to od rána vypadalo bledě a náhlé střevní příhody ho zdržovaly na cestě. Zanedlouho začal blednout i Honza. V jednu chvíli mi povídá: „Mám nějaké křeče v žaludku.“ Odvětila jsem „nechceš nějaký prá...“ Nestačila jsem doříct a Honza už vrhnul celé obědové degustační menu vedle cestičky. Zbytek dne byli oba muži ohledně jídla dost zdrženliví. 
Do Italského kempu nám to navzdory zažívacím útrapám trvalo 7h, přičemž jsme překonali minimálně 1100 metrů převýšení. BC nás překvapilo svým rozsáhlým zázemím – funkční toalety, otevřené kamenné kuchyňky, upravené travnaté plácky, ale hlavně – parádní výhledy na okolní svahy. Jediný, koho jsme v kempu potkali, byl avizovaný pár Francouzů, kteří před námi měli den náskok. A protože jsme stejně jako oni plánovali v tomto klidném místě zůstat dvě noci, strávili jsme společně jen jediný večer. Druhý den vyrazili Francouzi za svítání, když my jsme měli ještě půlnoc.

AKLIMATIZAČNÍ VÝLET V BC (10.den v Nepálu)
Když jsme se vyspali do růžova, slunce sice ještě nedosáhlo na naše stany, ale zato už osvětlovalo horské štíty kolem dokola (teplota ve stínu zatím 4 °C). Nad námi se do závratné výšky tyčila západní stěna Dhaulagiri, kde se psaly dějiny československého horolezectví. Divili jsme se smělosti čs-italských expedic, které tu v 80.let udělaly několik nepřekonatelných prvovýstupů. 
Naším hlavním záměrem bylo podniknout aklimatizační vycházku do okolních svahů, přičemž jsme  se potřebovali dostat minimálně do výšky 4000m. Po jihozápadní straně masivu Dhaulagiri jsme  stoupali nejprve po trávě, následně po suti a nakonec částečně po sněhu až do míst, kde už sníh tvořil souvislou pokrývku. Ve výšce 4100m jsme strávili cca hodinku. Pak se vrátili ke stanům a zbytek dne pohříchu prozevlili. K večeři jsme si dopřáli vzpomínku na domovinu – těstoviny s mákem, ke kterým jsme přizvali Honzu. Skoro ho to dohnalo k slzám (štěstí :-)).

ITALIAN BC – JAPANESE BC (cca 4100m)
Dnes jsme zdolali úsek, který v nás od samého začátku budil respekt. Za Italským kempem se totiž údolí zúžilo do úzké soutěsky, z jejíž svahů se rády sypou kamenné laviny. Vyrazili jsme proto již v 6:00, abychom úsek prošli ještě příchodem slunce (kameny se uvolňují hlavně z ohřátých svahů). Svítalo, byly 2 °C a jasná obloha. Čelovky už jsme nepotřebovali.
Nad kempem procházela stezka kolem jednoduchého místního hřbitova, po travnaté stráni až k okraji ledem vymletého žlabu. Tam zmizela a nepatrně se ukazovala zase až v dálce před námi na druhém břehu řeky. Po suťovém srázu jsme se tedy sesoukali až na ledový splaz pokrytý sutí, který jsme přetraverzovali. Tím jsme se dostali do míst, kde řeka v terénu vymlela hluboký zářez. Brodit se nám nechtělo a i GPS souřadnice, nahrané 3 roky zpátky jedním Slovákem, indikovaly, že bychom měli pokračovat po levém břehu proti proudu a řeku přejít až někde výš. Jenže tímto způsobem jsme se dvakrát dostali do slepé uličky a museli se vracet.  Nakonec jsme se rozhodli pro brodění hned na začátku soutěsky, v nejširším a nejmělčím místě říčního zářezu. Naštěstí pro nás řeka neměla touto dobou tolik vody jako na podzim. I tak její teplota těsně nad bodem mrazu nedělala z brodění zrovna příjemný zážitek (jen tak na okraj, to, že zážitek není pozitivní nemusí vadit, hlavně když je intenzivní ;-). Cca 80 m po proudu od místa brodu mizela kalná voda v černé díře pod ledovým splazem. Popošli jsme kousek po pravém břehu a nad sebou viděli okraj travnaté stráně s cestičkou. Bylo potřeba vyškrábat se po suťovém boku říčního zářezu nahoru. Slovo vyškrábat je přiléhavé, protože svah měl v těchto místech 45° a absolvovala jsem ho po čtyřech. Chudák Lucka se v půlce zasekla a kdyby jí Míra nepřišel na pomoc s batohem, asi by tam byla doteď. 
Po ranní anabázi v soutěsce jsme mohli za odměnu projít po pěšince až do Švýcarského BC, kde jsme však našli jen jeden rozbořený domek a kus igelitu. Dál už pěšinka nepokračovala. Jen sporadicky se objevil její náznak mezi kameny nebo dokonce kamenný mužík (bohužel většinou v místech, kde nám moc nepomohl). Přecházeli jsme nekonečná suťová pole a stále jsme se drželi na pravém břehu řeky. Místy na suti ležely asi 2cm sněhu.  Slunce sem dosáhlo teprve kolem desáté. Jak se začalo oteplovat, přihlásily se o slovo obávané rolling stones. Naštěstí jsme je vždy zaslechli včas. V 11:15 jsme stanuli pod čelem špinavého ledovce, vysokým jako čtyřpatrový činžák. O tom, že bychom jej obešli zleva, jak naznačovaly naše slovenské souřadnice, nemohla být řeč. Proto nezbývalo, než opět zout boty a řeku přebrodit. Potom jsme konečně začali nastoupávat potřebné metry. Nad čelem ledovce se opět objevili mužíci. Měli jsme napůl vyhráno.  Po další hodině postupu po suti, pod kterou byl ledovec pohřben, jsme konečně narazili na indicie, že Japonský BC je nedaleko – tj. kus modrého igelitu, nějaký červený odpadek, ale hlavně kaluž čisté vody, o níž jsme byli informováni nosiči v Dovanu. Cesta z Italského BC nám zabrala dlouhých 6 ½ hodiny. Kolem poledního se bohužel začalo kazit počasí, což (jak jsme si potvrdili v následujících dnech) byl zdejší zažitý vzorec.  Už když jsme nabírali vodu, padaly drobné krupky. Sotva jsme o chvíli později stihli postavit stany a přihnala se taková menší odpolední bouřka. Bezva. Když jsem posléze ležela nečinně ve stanu a poslouchala krupobití, došlo, mi, že naše himalájské dobrodružství začalo teprve dnes. Doposud trek připomínal nedělní výlet do Brd, ale ode dneška jsme se při  postupu mohli řídit jen instinktem a kusými informacemi, které jsme vyčetli z cestopisů. 

Z JAPONSKÉHO BC DO DHAULAGIRI BC (cca 4 600m)
Odchod jsme domluvili na 7:00, ale podařilo se nám vyrazit až o půl osmé. Teploměr ukazoval – 1 °C. Krátce nato jsme se potkali se sluncem. Nasadili jsme brýle a sundali bundy. Dnešní etapa sestávala celá z chůze po členitém, sutí pokrytém ledovci, z kličkování mezi malými jezírky a obcházení trhlin. Jen aby bylo úplně jasno: žádná stezka. Ocitli jsme se sami v království ledu a kamení. 
Poté, co se údolí stočilo k východu, vykoukl v dálce před námi dominantní masiv vrcholů Tukuche. Pohled na něj nás provázel po celou dobu pochodu. K tomu se přidaly pohledy na jih na DI, a na západ na DII a DIII. Oteplilo se až na +20 °C. Když jsme se tak opájeli výhledy a naší jedinou starostí bylo nespálit si obličej, nic nám nechybělo ke štěstí. 
Kolem půl druhé jsme se utábořili uprostřed hromad kamení a odpadků na několika rovných pláccích, které by měly být součástí Dhaulagiri BC. Na protisvahu se sesouval do údolí famózní ledopád. O něco výše nad námi se po levé straně nacházel svah, z nějž v roce 2014 vyjela osudná lavina, která pohřbila několik členů slovenské expedice. Ti nešťastníci tehdy stanovali do 100 m od nás. Prozatím svah nevyhlížel nijak nebezpečně. Zato na opačné straně údolí padaly laviny neustále. Čas od času jsme zaslechli burácení a očima úzkostlivě hledali směr, odkud přicházelo. Jedno zahřmění ale nepatřilo k lavině, nýbrž k přicházející bouřce. Tak jako každý den i toto odpoledne se zkazilo počasí. Kolem třetí se ještě dalo být venku a kluci vyrazili na malou obhlídku okolí. Mně bolela hlava a raději jsem zůstala ležet. Ale ve čtyři už byli ve stanech zalezlí všichni, protože bouřka ssebou tentokrát přinesla i vydatné sněžení.
Vločky se sypaly z oblohy, jako by někdo v oblacích roztrhl peřinu. Tímto způsobem každou hodinu přisněžilo asi 5cm.
Zmocnil se nás strach. Každou půlhodinu jsme sklepávali vrstvu čerstvého sněhu ze stěn stanu a odklízeli spadaný sníh z okolí. Přitom jsme z hlavy nemohli dostat myšlenky na říjen 2014. Setmělo se a laviny na protisvahu padaly ještě častěji než předtím. Nějakým zázrakem se mi po čase podařilo usnout, ale kolem půlnoci  mě probudila hlasitá rána. Následovalo burácení laviny, které jako by přicházelo z těsné blízkosti. Byla jsem k smrti vyděšená. Když na náš stan najednou dopadl poprašek sněhu, myslela jsem, že je s námi ámen. Úplně ztuhlá hrůzou jsem vážně očekávala, kdy nás zavalí sníh.. což se naštěstí nestalo. Všichni jsme vykoukli ze stanů, ale kolem byla jen tichá noc. Už nesněžilo. Vypadalo to, že se nad námi počasí nakonec slitovalo. 

DHAULAGIRI BC – FRENCH PASS (5 360) – HIDDEN VALLEY (cca 5100m)
V pět ráno jsme vykoukli ze stanu – kolem nás ležela vrstva sněhu vysoká 20cm. Oddechli jsme si. Kdyby nasněžilo více než půl metru, nejspíš bychom to museli otočit. Takhle jsme se rozhodli, že dáme sedlu šanci. Na nebi svítily hvězdy a teploměr ukazoval -12°C. V 6:15 jsme opustili tábor. Údolí před námi tonulo ve stínu, ale vrcholek majestátní Dhaulagiri už osvětlovalo slunce. Pomalu a klopýtavě jsme postupovali zasněženým terénem vpřed. Neobešlo se to bez mnohých slepých zacházek. Postup ztěžovala i nadmořská výška. O půl deváté nás dostihlo slunce. Rázem se z -8°C stalo +7°C. A hned jsme měli lepší náladu. Omračovaly nás divukrásné pohledy na osmitisícovou krásku za námi, ale i lesknoucí se kužel Tuchuche West a ledopád pod ním.

Zasněžené sedlo, kam jsem se potřebovali dostat, však zůstávalo stále zoufale daleko před námi. Jak čas plynul, vzadu v údolí se opět začala kupit oblačnost. Museli jsme přidat do kroku, což se s přibývající nadmořskou výškou stávalo těžší a těžší. Nejhůř na tom byla Lucka, pro níž byl tento trek zřejmě první zkušeností se zimní podmínkou v horách. Naštěstí jsme trefili dlouhý hřebínek, po němž se dalo středem údolí snadno přiblížit až k úpatí finálního stoupání do sedla. Posledních cca 200 výškových metrů nás stálo hodně sil. Postupovali jsme jako udýchaní slimáci. Poledne již minulo a mraky se začínaly nasouvat nad sedlo.
Konečně v 13h jsme stanuli na nejvyšším bodu tohoto treku – v 5 360m vysokém French Passu- Otevřely se před námi nové úchvatné výhledy do Hidden Valley. Sedlo označovalo několik kamenných mohylek. Během fotografování nás bičoval krutý vichr. Nezdrželi jsme se déle, než si význam zastávky vyžadoval, a zamířili do „Skrytého údolí“ pod námi. Naším cílem byla řada objektů až úplně vzadu na dně údolí – s největší pravděpodobností šlo o kemp. Jenže dobrodružství toho dne ještě nekončilo. Jakmile jsme sklesali prvních pár metrů, došlo nám, že stojíme přímo na  lavinovém svahu – dobrý půlmetr čerstvě navátého sněhu, který se ještě nemohl spojit z podkladem,  z něj dělaly učebnicový lavinový terén.
Otázka zněla, kudy jinudy dolu? Po asi čtvrthodině nejistého přešlapování naštěstí kluky napadla varianta obejití svahu zleva, kde naopak vítr sníh vyfoukal až na kameny. Velice pomalým tempem a s Luckou polomrtvou únavou se v 15:15 konečně doplazili k našim objektům – šlo o řadu stanů, postavených pro účely nějaké chystané expedice. V táboře jsme potkali zatím pouze dva nepálské průvodce, kteří nám dovolili, abychom v jednom ze stanů přespali. 

HIDDEN VALLEY – ALU BARI (cca 3700m) - 14.den v Nepálu
Ačkoliv nás útočiště v modrém stanu solidně chránilo před větrem, kruté zimě jsme se nevyhnuli. Po soumraku klesala teplota rapidně dolu a jakékoliv zbytky vody v ešusu nebo lahvích okamžitě zamrzaly. V šest ráno jsme měli ve stanu -8°C. Nikomu se nechtělo ze spacáku. Potýkali jsme se totiž nejenom s chladem, ale i s následky včerejšího přechodu. Většina z nás měla spálený obličej, Milana pořád trochu pobolívala hlava a mně se zase ozvaly opary :-((. 
Teprve s příchodem slunce v 7:00 začalo být v našem stanu rušno. Jakmile první paprsky dopadly  na stanovou plachtu, ze střechy začal kapat roztátý sníh přímo na naše spacáky. Vzduch uvnitř se brzy ohřál na +14°C. 
V Hidden Valley vládl ráno ledový klid a nad zimní krajinou se klenula neuvěřitelně modrá a jasná obloha. Nepálští průvodci nám poradili, kudy máme jít k dalšímu ze sedel, které bude nutné přejít, a také nám prozradili, že brzy ráno přes něj přešla jakási dvojice. To musel být onen Francouzský pár alpinistů, které jsme potkali před tím v Italian BC. Chvíli jsme sice v širokém údolí tápali, ale brzy jsme narazili na jejich stopy, které nás bezpečně dovedly až do Dhampus Passu (5 244m). Ze sedla se naskytl nový úžasný pohled – tentokrát na masiv Annapuren naproti přes nejhlubší údolí světa – údolí Kali Gandaki. 

Po kohačce a obligátním fotografování jsme pokračovali dál. Nadále jsme sledovali stopy Francouzů, které traverzovaly svah ve výšce cca 4900m. Čekali jsme, že za nejbližším ramenem se cesta pustí strmě dolu, ale k našemu překvapení jsme na horizontu uviděli další traverz zasněženým svahem před námi. A tak se opakovalo ještě mnohokrát. Kolem poledního se tradičně zhoršilo počasí. Vítr, který nás provázel celý den, ještě zesílil. V místech, kde mapa varovala před možností výskytu „bílé tmy,“ jsme se střetli se skupinou nosičů v protisměru. Pod těžkým nákladem, který mohl představovat až polovinu jejich váhy, viditelně klopýtali. Drsnej džob. 
Traverz nám připadal nekonečný. Až po šesti hodinách jsme konečně stanuli na hřebenu, za nimž začínalo údolí bez sněhu. Podél ukazatele s nápisem „Marpha“ jsme to vzali doprava dolu, točitou pěšinkou v suti až do travnatých partií, kde leželo tábořiště Alu Bari (cca 3 900m). Žluté stany expedice, k níž patřili všichni ti průvodci a nosiči, co jsme od Hidden Valley potkali, na sebe upozorňovaly už zdálky.
Jak jsme se později dozvěděli, šlo o britskou vědeckou expedici, jejímž cílem bylo zkoumat vliv nadmořské výšky na srdeční tep či co. Někomu se evidentně podařilo získat parádní grant. V Alu Bari jsme se mimo jiné také znovu shledali s Francouzi. Sněhová bouře, která nás chytla v Dhaulagiri BC, je zastihla mezi sedly. Z opatrnosti se proto rozhodli zůstat v Hidden Valley o den déle, čímž jsme je dohnali. 
Po dnešní etapě jsme se cítili tak vyčerpaní, že na nějaké společenské aktivity jsme toho večera neměli ani pomyšlení. Slunce v 5000 dokonalo svou zkázu. Opuchlí a bez energie jsme se brzy svalili do stanů.

ALU BARI – MARPHA (15. den v Nepálu)
Byla učiněna dvě rozhodnutí. Za prvé – ve dvou týdnech, které nám zbývají z dovolené, se ještě pokusíme o zdolání vyhlášeného treku kolem Annapurny. Za druhé – Honza do toho jde s námi (ukázalo se, že mu pobyt v Nepálu končí pouze o den dříve než nám).
Nejprve jsme se ráno dostatečně dlouho váleli u stanů a po delší době si vychutnávali teplé počasí i božské výhledy na masiv Annapuren. O desáté jsme zahájili zdlouhavý sestup 1000 výškových metrů do Marphy (2700m), kde jsme se oficiálně napojili na okruh kolem Annapuren. A všechno se rázem změnilo – krajina, počasí, množství turistů a pochopitelně také ceny. 
Dny strávené na nejpopulárnějším treku v celém Nepálu nás přesvědčily o tom, že divoká romantika Himalájí začíná být nedostatkovým zbožím. S nostalgií jsme vzpomínali na chvíle pod Dhalagiri a utvrdili se v přesvědčení, že tento  trek byl skutečně vrcholem našeho pobytu. 


Žádné komentáře:

Okomentovat